.

....................

..

Bez vlasů ze mě dívka už nebude

24. července 2015 v 1:49 | Kinnie |  Nekonečný boj
Pokračování mého příběhu... ( první díl ZDE )

Po mém prvním operativním zákroku plynul čas rychle (možná až moc). Mezitím jsem se zotavovala
a svým způsobem jsem se těšila do školy. Vzpomínám si, že byl únor, když jsem musela jít na pooperační
kontrolu. Nebála jsem se, ujišťovala jsem se, že všechno dobře dopadne a já budu moct chodit do školy.
V té době jsem neměla sebemenší tušení, že to nedopadne dobře. Zkratka následovalo to stejné..čekání.


Čekání na to až z těch dveří uslyším své příjmení. Po hodině jsem se dočkala. Vešli jsme do ordinace, kde
mě zase ten hodně divný doktor prohmatal (už zjizvené) koleno. Pak následně konstatoval, že bychom
měli jít na ambulanci onkologie. Mé mámě bylo už předem jasné o co se vlastně jedná. Mně však nikoliv.
O patro víš byla ambulance onkologie. Vzpomínám si, že první dojem z toho místa byl, že vypadá podobně
jako u praktické doktorky. Děti kolem mě však děsily. Byly hubené, bledé a neměly vlasy (většina z nich).
Po nějakém tom čase se velice mile představila doktorka, u které jsme se nakonec dozvěděli zprávu
nejhorší. Sedli jsme si do její ordinace. Ta nám velice pomalu a se vší upřímností řekla, jak to se mnou je.

''Obavám se paní CH., že je to vážné. Vaše dcera má zhoubný nádor.'' V tu ránu máma začala okamžitě
brečet. Kdo by nebrečel, že? Já jsem však z neznámého důvodu neuronila ani slzu.
Nevím proč, ale chtěla jsem si to nechat na později (až budu doma). Doktorka (říkejme jí doktorka F.,
jelikož v tomhle příběhu těch doktorů je opravdu hodně) mámě podala kapesníky a ta dále brečela.
Doktorka F. nám začala pomalu popisovat druh léčby, který už na mě naplánovali. Prvně nás seznámila
s tím, jak je léčba dlouhá (půl roku až rok), že mi bude zaveden žilní katetr a pro mě zdaleka to nejhorší
(v momentě, když jsem to uslyšela) že přijdu o mé dlouhé vlasy. To mě naprosto zděsilo. Nedokázala
jsem si to ani v duchu představit, že o ně přijdu. Vždyť přece mé vlasy ze mě dělají dívku.

Vše nám bylo vysvětleno a mohli jsme jít domů. Samozřejmě pro celou naší rodinu to byl obrovský šok.
Vzpomínám, že když jsme přijeli, ve dveřích čekala moje nejlepší kamarádka K., se kterou jsem se
domlouvala, aby u nás ten den přespala. Jakmile jsme si všichni sedli (já, bratr, K., máma a táta), tak
jsme K. a bratrovi pověděli, jak to dopadlo. Bratr odešel do pokoje (nejspíše se šel vyplakat) a K. začala
plakat u mě. Jak začala ona, tak i já. Už jsem to neudržela a dala průchod emocím.

Uběhlo pár dní. Všichni známí a rodina už to věděla. 8. února 2010 jsem podstoupila první a dosud
nezapomenutelnou chemoterapii. Bylo kolem půl šesté a já (už se svými ostříhanými vlasy na krátko
a zavedeným žilním katetrem) jsem čekala (na nemocničním lůžku) se svými rodiči na první chemu.
Byla jsem vcelku v pohodě, úsměv jsem měla na rtech a i dobrá nálada zůstávala. Bylo to nejspíše
tím, že jsem tam měla rodiče. Právě kolem šesté hodiny jsem ji dostala. Sestra (už nevím jaká to byla)
nesla sáček s chemou zabalenou v hliníkovém alobalu. Samozřejmě moje první otázka byla proč je to
v tom alobalu. ''Nesmí to být na světle'' řekla. Poté mě připojila přes katetr (na začátku léčby jsem mu
dala jméno Andy) na ten podivný balíček zakrytý tím alobalem.

Jakmile do mě proudila první chema, rodiče se se mnou rozloučili a jeli domů. Já se svým úsměvem a
dobrou náladou čekala, co se vlastně bude dít. Bylo kolem osmé a já začala pociťovat první následky
chemoterapie...

Pokračovaní zase příště....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš můj příběh?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.